VANOCNI POSELSTVI 2008

 

CO DOKÁŽE MATKA

 

Třicetiletý Ital vypráví:

 

Moje sestra i já bydlíme ve stejném městě i ve stejné čtvrti. A přece se vidíme jen málokdy. V jednom dopise se mě matka zeptala: „Kdy jsi naposled viděl svou sestru?" Po té, co jsem jí napsal, že už je to několik měsíců, roz­hodla se matka jednat.

 

Krátce na to jsem dostal zvláštní dopis. Matka mi totiž po­slala první a třetí stranu jednoho dopisu, který byl společně adresován mě i mé sestře. Věděl jsem tedy, že setra má chybějící druhou a čtvrtou stranu. Abychom se dozvěděli, co na těch stranách je, museli jsme se oba sejít. Od té doby do­stáváme každý měsíc jen půlku dopisu. A pokaždé máme ra­dost ze společného setkání a krásně prožitého večera. Něco takového dokáže jen matka!      

 

(Z knihy: Příběhy psané životem)

 

* * *

 

ROZHOVOR DOSUD NENAROZENÝCH DĚTÍ

í

Mladá žena očekávala narození dvojčátek. Jednoho dne, už krátce před porodem, se najednou začaly obě děti mezi sebou dohadovat:

 

„Věříš v život po porodu?" „Určitě" říká druhé a pokračuje: „Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak." „Blbost!" namítá první: „Žádný život po porodu není! Jak by vůbec mohl vypadat?"

 

„To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou." „No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou - to je úplně směšné. Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený, pupeční šňůra je přece moc krátká."

 

„Ba ne!" dál odporuje druhé dítě: „Určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než si myslíme a než na co jsme tady zvyklí."

 

„Ale nikdo se přece po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí" dál trvá na svém první dítě: „A stejně ten náš život je podivný: ve stísněnosti a temnotě." „No, já přesně nevím" opět přemýšlí druhé dítě: ,jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará."

 

„Máma? Ty věříš na mámu?" diví se první: „A kde má jako ta máma podle tebe být?"

„No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli!"

 

„Tomu nevěřím!" trvá na svém první dítě: „Žádnou mámu jsem nikdy nevidělo, takže je jasné, že žádná není!"

 

„No, ale někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslech­nout, jak si zpívá, nebo cítit, jak hřejivou rukou hladí náš svět. Víš," nedá se zviklat druhé dítě: ,Já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom..."

 

(Námět k přemýšlení o posmrtném životě od neznámého autora)

 

* * *

 

ZDVIHNĚTE HLAVU....

 

Paní M. H. z   Moravského Slovácka vzpomíná:

 

Můj zájem o Sovětský svaz ještě více podnítila výzva, abychom se večer dostavili v lidových krojích a za pochodu pod rudými prapory si připomněli významnou událost - Velkou říjnovou socialistickou re­voluci. Nadšená jsem běžela ze ško­ly tuto novinu sdělit rodičům. Oni však moje nadšení nesdíleli. Můj otec měl totiž vlastní zkušenosti ze sedmiletého pobytu legionáře na východní frontě: Moc dobře znal tento „ráj na zemi" a věděl, jak se žije v zemi, "kde zítřek znamená již včera".

 

Postupem času jsem i já začala poznávat a pomalu chápat, že se v naší zemi děje něco podivného a nesprávného. Mizeli mně známí dobří lidé a vraceli se po osmi až dvanácti letech s podlomeným zdra­vím, jako následkem pobytu a "slu­šného" zacházení v komunistic­kých převýchovných zařízeních. Také jsem byla svědkem vystěhová­ní jednoho oblíbeného místního se­dláka, neznámo kam. Dodnes vidím tvář jeho plačící ženy.

 

Do mého nadšení pro budování socialismu nezapadal ani způsob, jakým u nás zakládali JZD. I můj otec podepsal přihlášku z donucení: „Buď podepíšete, nebo vaše dcera nebude moci studovat!" Pak už nic nestálo v cestě, abych školní lavice postupně vyměnila až za vysoko­školské posluchárny.

 

Zde končí můj příběh ze školních let. Byl to čas drastického vystěho­vání občanů německé národnosti z jejich staletých domovů, následné osídlování pohraničí - tedy spíše čas zlatokopů, kteří drancovali prázdné domy po Němcích, čas likvidace rolníků, komunistických kriminálů a pošlapávání všech lid­ských práv a svobod.

 

A přišel rok 1989, změna režimu a my jsme se zase zahleděli obdivným pohledem, tentokrát na západ. Z obou pohledů - na východ i na západ - však pálí oči. Což takhle zkusit zvednout hlavu a podívat se vzhůru - ano, právě tam  – k BOHU.

 

* * *

 

http://www.obrazovka.cz/vanocni/altan.html

 

Požehnané svátky Vánoc

s díky za četná blahopřání

 

Jan Šinágl, 24.prosince, l.p. 20008